Pohybově postiženým spoluobčanům, kteří se neobejdou bez používání vozíků pro invalidy, přirozeně vadí každá nerovnost terénu, po kterém se pohybují. Zejména náhlé přechody, jako jsou např. schody, stupně, apod. , které zdravý člověk zvládá snadno a bez zamyšlení, se mnohdy stávají pro vozíčkáře bez cizí pomoci nepřekonatelnou překážkou. Jde přitom nejen o překážku fyzickou, ale také pro invalidy o zátěž psychickou, neboť je tím zdůrazněna závislost invalidy na cizí pomoci, bez níž by se každý postižený nejraději obešel. Proto se v poslední době navrhují a budují tak zvané bezbariérové vstupy do různých veřejných zařízení, sanitárních zařízení i do obytných prostor. Chodníky ve městech, jako jedna z hlavních a nejčastěji frekventovaných dopravních cest, mají z tohoto hlediska rozhodující a nezastupitelnou roli. Přitom právě chodníky jsou pro vozíčkáře pravou překážkovou drahou. Každý blok je oddělen od dalšího vozovkou, která je o stupeň (15 až 20 cm vysoký) , níže než chodník. Tak to samozřejmě musí být a nedá se to změnit. Aby se ale umožnilo vozíčkářům bezpečně vcházet do a vycházet z vozovky, budují se i na chodnících tzv. bezbariérové přechody. Na složitější křižovatce jich může snadno být osm, což představuje 16 přechodů z chodníku na vozovku a naopak. Zatím se většinou tyto přechody řeší odstraněním obrubníků v určité délce a jejich nahrazením postupně se svažující dlažbou ze žulových dlažebních kostek 9 x 9 x 9 cm. Těmito kostkami se také vyrovnává zborcená plocha, vznikající na okraji vymezené délky pro takto upravený přechod, aby bylo možno plynule navázat na pokračující obrubníky. Taková úprava je nejen neobyčejně pracná (dlažební kostky je nutné v této části klást do betonu), nepochybně i dlouhá a tedy ostatní občany obtěžující (uzávěra hlavní přechodové části chodníku s ohledem na nezbytné tvrdnutí betonu na několik dní), ale také patrně drahá a navíc s malou životností. Lze nalézt zejména po zimě celou řadu takto upravených přechodů s vyvrácenými či vypadlými dlažebními kostkami nejčastěji v přechodu na pokračující obrubník, čímž vznikají ještě nebezpečnější překážky vozíčkářům, než prostý stupeň. Nejen pro vozíčkáře se stává takto upravený přechod zdrojem dalších nebezpečí, ale je potencionálním nebezpečím např. pro nevidomé, ale konec konců i pro zdravé občany, ze kterých invalidy (alespoň dočasné) může učinit. Tak chvályhodná snaha pomoci pohybově postiženým občanům se stává kontraproduktivní.

S úpravou přechodů pro pohybově postižené souvisí nepochybně i úprava přechodů pro nevidomé a slabozraké, kteří jsou odkázání na hmatový vjem pomocí slepecké hůlky. Slepce je třeba upozornit ještě před přechodem, že se k němu blíží. To lze zajistit např. změnou struktury a navíc tvrdosti (a tím zvukové odezvy) povrchu chodníku. Stejně tak je třeba umožnit nevidovým pohybovat se bezpečně i tam, kde nemají řádnou vodící linii (dům, obrubník apod.). Zatím se jen zřídka povedlo takovou úpravu nějakým známým způsobem provést.

Rozvoj polymerbetonů a jejich výrobních technologií dovoluje řešit shora uvedené problémy velmi elegantně a efektivně a dokonce dovoluje spojit oba požadavky v jedno řešení. Z polymerbetonu lze totiž vyrobit v podstatě stejně snadno jakýkoli prvek; jeho tvar závisí pouze na použité formě, zařazené do výrobní linky. Lze proto bez problémů vyrobit prvky, které by jako dosud plynule sledovaly okraj chodníku, ale současně plynule přecházely ze stupně, daného dosavadními obrubníky, do nivelety vozovky. Pro nevidomé byly vyvinuty, vyrobeny a úspěšně odzkoušeny a tedy pro aplikaci doporučeny tři typy prvků pro signální a varovné pruhy: mozaikové dlaždice COMCON - CD (255 x 255 mm), štípané kameny COMCON - SK (150 x 200 mm) a zámková dlažba COMCON - ZDV (tvaru I) s kuželovitými výstupky. Pro vodící linie pak byly vyvinuty dlaždice COMCON - VL (400 x 400 mm) s lichoběžníkovými jednosměrnými drážkami.To co je důležité u všech aplikací jakýchkoli prvků z polymerbetonu a co je nezbytné znovu a znovu zdůrazňovat, je jejich vynikající odolnost všem atmosférickým vlivům (mráz, tání, slunce), ale i ostatním, většinou chemickým, vlivům, jako je např. vliv posypových solí, kyselých dešťů, ropných produktů atd. Tím životnost těchto prvků lze seriózně odhadovat na několik generací, takže odpadne i nezbytnost časté údržby, zcela obvyklé u tradičních řešení.